MČR 2018: Zlatá medaile ve dvouhře mužů!

Na začátku letní přípravy jsem si měl vybrat cíle, kvůli kterým budu trénovat. „Vyhrát mistrovství republiky,“ byl jeden z nich. Když jsem dřel v posilovně, na dráze nebo na kurtu, měl jsem tenhle cíl napsaný v záhlaví tréninkového plánu. Pořád na očích. Každý den jsem makal, abych si ten cíl splnil.

S trenérem Josefem Rubášem jsme tomu obětovali celý podzim. Změnili jsme snad úplně všechno. Rychlost hry, tempo ve výměnách, přípravu na údery, provádění úderů, práci v zadní části kurtu, na síti, taktiku.

Bylo to těžké období. Neměl jsem potřebnou rychlost, sžíval se s novinkami, pár zápasů se nepovedlo podle představ. Nevěřil jsem si. Nezbývalo než věřit, že se to povede na mistrovství republiky správně sestavit.

V prosinci a lednu jsem nejel na žádný turnaj a jen jsem trénoval. Každý den, někdy dvoufázově.

„Vyhrát mistrovství republiky.“

A najednou jsem začal cítit, jak to do sebe začíná zapadat. Každý týden v lednu jsem svou hru zlepšoval, poslední týden před mistrovstvím jsem na kurtu doslova létal. Povedlo se! Na mistrovství jsem jel s tím, že mám životní formu.

Byly to skvělé tři dny. Nejlepší v mé dosavadní kariéře. Pořadatelé skvěle připravili halu v Praze-Štěrboholích, klobouk dolů. Když jsem do ní poprvé vstoupil, věřil jsem, že tady je to místo. Tady poprvé vyhraju mistrovství republiky. Tady si splním svůj velký cíl.

Na posledních dvou mistrovstvích jsem pokaždé hrál s Ondrou Králem. Ondra je můj vrstevník, nejlepší badmintonový kamarád a jeden z našich nejtalentovanějších hráčů. V turnajovém pavouku byl v opačné polovině. „Takže ve finále,“ řekli jsme si před začátkem turnaje.

Královi jsem ale neunikl. Jen místo Ondry jsem hrál ve svém prvním zápase s jeho mladším bráchou Jirkou. Koncentrace, vyzkoušení různých herních kombinací a kontrolovaná výhra ve dvou setech.

O to samé jsem se snažil i v sobotu ve čtvrtfinále s Petrem Beranem. Petr před týdnem přijel na sparringové zápasy do Plzně, oba jsme věděli, co od toho druhého čekat. První set jsem kontroloval dobře, v tom druhém jsem si neplánovaně zkusil koncovku. Stačilo polevit v koncentraci a stav byl najednou 15:19. Naštěstí jsem včas zabral a vyhrál 21:19. Na mentální připravenosti jsem přitom hodně zapracoval.

A také jsem změnil své myšlení. Dřív jsem chtěl vyhrávat za každou cenu. Teď chci vyhrát za každou cenu, ale zároveň férově. V semifinále i ve finále jsem opravil výrok čárového rozhodčího ve svůj neprospěch. Můj úder spadl kousek do autu, rozhodčí mi přiznal bod, ale takhle vyhrávat nechci. Všechno se ti jednou vrátí.

Je také fér přiznat, že jsem dostal jedinou žlutou kartu na turnaji. Smeč od Milana Ludíka jsem viděl v autu, protestoval jsem, hlavní rozhodčí Petr „Komisař“ Jedzok byl nekompromisní, takže se mi před očima zažlutilo. Možná i tenhle moment mě v semifinále nakopnul.

Připomněl mi všechny ty tvrdé tréninky, kdy jsem měl před očima jen žluté mžitky. A také ten cíl. Vyhrát mistrovství republiky! Ve druhém a třetím setu semifinále Milanem Ludíkem jsem hrál asi svůj nejlepší badminton. Výhry nad Milanem si strašně moc vážím. Obhájci titulu jsem otočil stav 0:1 na sety a poprvé v kariéře ho porazil.

V sobotu večer přišel další moment, kterého si moc považuji. Potřetí za sebou jsem byl vyhlášen Juniorem roku Českého badmintonového svazu. Děkuji všem, kteří mi dali hlas.

Finále.

Neděle dopoledne, třetí den turnaje.

Celý turnaj jsme si s Ondrou Králem fandili, ale teď jsme stáli proti sobě. Osudu jsme neunikli, na mistrovství jsme se utkali potřetí za sebou.

Na začátku zápasu jsme se oba trochu hledali, ale potom jsem zrychlil hru a začal utkání kontrolovat. Ve druhém setu jsem cítil velkou euforii, opravdu jsem si zápas užíval. Dokonalé flow. „Joooooooooooo,“ křičel jsem po proměněném mečbolu. A možná tam bylo ještě o pár „o“ víc.

Vyhrál jsem dvakrát 21:16 a získal svůj největší turnajový triumf.

„Louda je nový král.“

Dobře vím, že tenhle titul je týmová práce. Moc rád bych poděkoval všem, kteří se na něm podíleli. Rodičům, bráchovi Jirkovi, přítelkyni Renče, klukům, kteří mi dělali sparring, fyzioterapeutce Zuzce a především trenérovi Pepovi. V posledních třech letech jsme udělali kus práce a velký díl té krásné, zlaté medaile patří jemu. Moc vám všem děkuji a vážím si vaší pomoci!

Na začátku letní přípravy jsem měl vybrat cíle, kvůli kterým budu trénovat. „Vyhrát mistrovství republiky,“ byl jeden z nich. Splněno. Mám radost, obrovskou radost.

Ale je mi pořád teprve osmnáct let. Jsem na začátku cesty. Teď budu tvrdě makat, abych si splnil i další cíle!