Dostat se až ke stropu!

(článek o mé badmintonové kariéře publikovaný ve zpravodaji Městského obvodu Plzeň 4)

K badmintonu mě přivedl můj tatínek, sám celoživotní vášnivý badmintonista, když mi bylo pět let. Přihlásil mě do oddílu TJ Bílá Hora Plzeň, kde trénoval i můj starší bratr Jiří, který mi byl velkým vzorem a stále mě doprovází na mé badmintonové cestě a pomáhá mi.

V hale s ultravysokým stropem na Bílé Hoře začala moje první etapa badmintonového života. Když jsem kdesi vysoko nad sebou viděl ten strop, říkal jsem si, že až to budu umět a budu mít strašně velkou sílu, tak dokáži zahrát úder až do toho stropu. Dvakrát týdně jsem chodil na trénink ke své první trenérce Květě Duškové, která mi spolu s tatínkem dala veškeré badmintonové a pohybové základy.

Pamatuji si své první turnaje ještě v kategorii do jedenácti let, na kterých se mi velmi dařilo. Byl jsem taková dětská hvězdička, s rozzářenýma očima jsem běhal po kurtu a radostně vykřikl po každém vítězném úderu. Pořád jsem chtěl být na kurtu, pořád jsem se chtěl zlepšovat a trénoval až čtyřikrát týdně. A měl jsem pocit, že mě bolí nohy a už je to hodně. Dnes trénuji někdy i trojnásobek. A nohy někdy strašně bolí.

Začal jsem hrát české turnaje Grand Prix, mnohdy i o dvě věkově kategorie výše. Moji o pár let starší a dvě hlavy vyšší soupeři ze mě museli mít radost, na takového běhajícího a křičícího prcka čekali. Zejména když se mi povedlo je porazit.

A to se mi dařilo docela často.

Vyhrál jsem spoustu titulů mistra republiky a najednou mi i ta hala s ultravysokým stropem byla malá. Ve čtrnácti letech jsem přestoupil z Bílé Hory do USK Plzeň, kde jsem začal trénovat s lepšími hráči, než jsem byl já, což pro mě bylo velmi přínosné. Přestup jsem udělal ještě v jednom směru. Místo českých turnajů jsem začal objíždět mezinárodní turnaje. Byl to velký nezvyk, hra byla zcela odlišná, než v Česku. Rychlá, technická, přesná. A takových hvězdiček tam bylo desítky, musel jsem tvrdě makat, abych vyhrál aspoň nějaký zápas.

Po prvním roce na USK jsem se dostal do evropské juniorské stovky. Poté se mě trenérsky ujal Josef Rubáš a začala další etapa. Začal jsem mnohem víc trénovat, chodit do posilovny, běhat na dráze a pravidelně navštěvovat fyzioterapeutku. Začali jsme pracovat daleko víc na rychlosti, výbušnosti, technice úderů i pohybu, na kvalitě každého tréninku.

Svůj strop jsem posouval každý měsíc.

Mezinárodní turnaje jsem začal jezdit vyhrávat a nakonec jsem se probojoval až do první světové desítky. Letos už jsem byl nejlepším juniorem v Evropě, celkově na 6. místě. To už byl pořádný úspěch! Zamrzelo mě, když jsem skončil těsně pod stupni vítězů na mistrovství Evropy, ale to mě naopak motivovalo do další práce. Svou kariéru bych měl naplno rozvinout až mezi dospělými. Stále mám velké rezervy v počtu i intenzitě tréninků.

Již po prvním roce hraní turnajů světového okruhu jsem se dostal do světové dvoustovky, což je pro mě skvělý výsledek a motivace, abych byl v příštím roce ještě lepší.

Když se ohlédnu po těch třech letech společné práce, vážím si vedení skvělého trenéra Josefa Rubáše, se kterým jsme letos začali pravidelně dvoufázově trénovat. Se školou je to velmi náročné skloubit, ale jiná cesta na vrchol nevede, a proto jsem tomu připraven obětovat maximum.

Talent mě dostal před dveře velkého světového badmintonu. Jen tvrdá práce ty dveře otevře. Klepu na ně. Jsem připraven, budu tvrdě dřít.

Před sebou mám postupné cíle. Dostat se do první světové stovky. Být česká jednička. A když mám na konci těch nejtěžších tréninků doslova černo před očima, snažím se na konci toho tunelu vidět světlo v podobě pěti olympijských kruhů.

A především ten strop! Jednou bych se rád dostal až ke stropu. A nemyslím tím tu halu na Bílé Hoře, ale strop svých možností. Vydat ze sebe maximum!